Chodník voněl květy sakur smáčenými přes noc snad prvním jarním deštěm
a bytost, která někdy není dobrá sama sobě, chce snad být tím dítětem /
tím dítětem, co líbá sourozence v kočárku, když se naklání stojíc na špičkách?
To dítě myslí moc, možná to až přehání, tak aspoň dýchá vydýchané květy sakur.
Ale už o týden později stará mystická Praha, obchod s dřevěnými hračkami,
bytost v kápi, silnější déšť, prudké ochlazení a v mlze na okrajích Prahy ostře zelené louky...
Jak mohly růžové květy sakur opadat tak rychle? Bude léto.
A déšť padá na všechno a všechny, ten stejný starý déšť...ten stejný starý déšť...
ahoj,
OdpovědětVymazatprotože píšeš o Praze, tak Ti posílám jeden ze svých zážitků z tohoto kdysi marně se bolševicky tvářícího ... nad-města.
jessika
u dvou slunců potkal jessiku z new yorku
černou jessiku z dalekýho světa
chyběl jí prst
ale fakt nic jinýho
za krádež černýho rouna
a ledovce v jižním moři ho usekli
nebo ho dala za sprchu na jakýsi sahaře
kde bílej písek tekl po její pleti
třpytil se v chloupcích a ve vlasech
jako pěna čekýho piva
který pak u slunců slízla štědrým jazykem
a dál?
po schodech
u napoleona
u kocoura
u schnellů...
jak kdesi říká člověk prevert
schod
co schod
číslo...
škoda že směrem dolů
kde v kruzích pekla přihořívá
a studenej středo-evropan ztrácí víru
když přepočítává dolary na místní měnu
potkal jsem jí u dvou slunců
tu krásnou černou jessiku z new yorku
Matěj
Patriku,
OdpovědětVymazatposílám ještě jednu říkánku, protože Prahu miluju. A nejspíš z tohoto důvodu jsem tam možná už třicet let nebyl. Tedy mimo projíždění a návštěv u maminky ženy. Jo, jednou před několika roky jsem četl v kavárně Symbióza u Zory Šimůnkový. A když jsem pak chtěl jít počumět, tak mi to znechutili bezdomovci na náplavce Rašínova nábřeží. Ale furt se tam chystám, jen mám strach, že Praha už je jen praha.
ticho v týnským chrámu
někdo odešel
t i c h o
ale stále slyším ozvěnu jeho kroků
a třeba že sním
vnímám z dálky lomoz tramvají
prosím jízdenku pane
pak vystupuju
courám mezi lidma
a chci se k nim protlačit skrze tu blbou duchovní mlhu
občas se mi zdaří stulit do jejich teplejch důlků ... a čichám
právě mě někdo proklel
protože jsem se mu na břichu stočil do klubíčka
chtěl jsem totiž ... co jsem to vlastně chtěl?
jo vychutnat včerejší varhaní koncert od jakuba
ale myslím že je dobře
když si teď do mně
párkrát pomalinku kopne
vidím přeci dva
mezi jejichž rty bych chtěl být
a taky ten fialovej akt
co mi ráno něco nesrozumitelně šeptal
pak se protáhl
šel vařit kafe
šel se umýt
šel se smát ... snad?
teď zas někdo přichází
vnímám svůj dech a tlukot srdce
a představuju si
že jdu ven
a tam najdu všechno v nejlepším pořádku
Matěj
A do třetice jedna z šedesátýho osmýho.
OdpovědětVymazatpohozený parte
všechny barvy měly divoký hrany
a mně napadly ještě jiný písně
když jsem tenkrát nemohl sehnat kus papíru, hm?
válelo se tam ušmudlaný parte
civělo na mně jako tvoje tvář
jo tvoje tvář jednou na karláku sypaná sněhem
a taky kostel sv. marka kde jsi poprvé zjistila
že ježíš není připíchlej za krk
a bůh že netrestá polibky před oltáři
určitě byl advent
protože prahu potáhla fialová
tří ožralejch večerů
ze kterejch prýštila noc s tebou
dlouhá jako ten mokrej sníh
v němž jsme se očišťovali po zajímavý ranní rumový dávce
pak přijížděly smutný a ošklivý socialistický auta
do kterých jsme sedali s nějakejma lidma
p ř á t e l é ?
viděl jsem je vypařovat se
a v další hospodě dostávali tvar šmouhy
která nejprve zápasí s vidličkou
a pak se rozzáří...
ale tak jsme vypadali všichni
a parte to vědělo
začalo vyprávět o jakýsi obludný filosofii
která pobíhá na nohách dospělejch potratů
a zpívá si mým hlasem
zpívá si skutečným lidským hlasem
a já ho viděl trčet ve svých opilejch očích na hajzlu
j a k o s k ř e t a
nebo skupinku nekrofilů co si čistěj zuby perličkou
když parte vříská I.12. tenhle člověk umřel
Matěj