Chodník voněl květy sakur smáčenými přes noc snad prvním jarním deštěm
a bytost, která někdy není dobrá sama sobě, chce snad být tím dítětem /
tím dítětem, co líbá sourozence v kočárku, když se naklání stojíc na špičkách?
To dítě myslí moc, možná to až přehání, tak aspoň dýchá vydýchané květy sakur.
Ale už o týden později stará mystická Praha, obchod s dřevěnými hračkami,
bytost v kápi, silnější déšť, prudké ochlazení a v mlze na okrajích Prahy ostře zelené louky...
Jak mohly růžové květy sakur opadat tak rychle? Bude léto.
A déšť padá na všechno a všechny, ten stejný starý déšť...ten stejný starý déšť...
