Věda...

...nemá být další náboženství; věda buď maskuje nebo odhaluje pravdu.

Mý nebe je země (MP3)

Ahojte po delší době,

poslední měsíce jsem se věnoval spíše tvorbě hudební, a tak si neodpustím odkaz pro případné zájemce: včera jsem dokončil (snad) kompletní nahrávku...a nakonec je to taky text, takže proč by to sem nepatřilo? :-)

Odkaz na Intueri ZDE

P.

Z májové cesty

Chodník voněl květy sakur smáčenými přes noc snad prvním jarním deštěm
a bytost, která někdy není dobrá sama sobě, chce snad být tím dítětem /
tím dítětem, co líbá sourozence v kočárku, když se naklání stojíc na špičkách?
To dítě myslí moc, možná to až přehání, tak aspoň dýchá vydýchané květy sakur.

Ale už o týden později stará mystická Praha, obchod s dřevěnými hračkami,
bytost v kápi, silnější déšť, prudké ochlazení a v mlze na okrajích Prahy ostře zelené louky...
Jak mohly růžové květy sakur opadat tak rychle? Bude léto. 
A déšť padá na všechno a všechny, ten stejný starý déšť...ten stejný starý déšť...

Podruhé k životně důležitým formulacím a k velikonoční symbolice

Ahoj všem!

Tak můžu začít reakcí na nedávný Matějův komentář k předchozímu příspěvku Pár životně důležitých formulací:

"Matěj Popleta19. dubna 2014 21:34

A Patriku,
nepatří do tý serie problémovejch slov i PŘÁNÍ? Proto Vám všem přeju, krásný, jarní svátky. Matěj"

Nejprve mě to v první vteřině táhlo Matěji (a Vy všichni ostatní) ke kladné odpovědi, jenže má dosavadní zkušenost mi říká, že se právě dneska přeje vše a poměrně snadno. Potíž vidím v tom, že ta slova jsou už vyprázdněná. Ŕíkáme "dobrý den" a přitom tomu druhému člověku SKUTEČNE nepřejeme, aby ten den byl dobrý. Vzpomeňme si jen na filmy pro pamětníky, kde byl každý pozdrav opravdu pozdravem a spojení typu "dobrý den přeju" měla říz! 

Pokud jde o přání sváteční, ta podle mě taky málokdy myslíme ze srdce: přejeme přece pěkné svátky kolikrát kdekomu, redukujeme to na aforistické SMS zprávy atp.

Zdroj ZDE

Chtěl jsem se původně dnes ale podělit o postřeh k velikonoční symbolice. Vlastně nevím, jak to vzniklo, ale zajíc je jedním ze symbolů Krista, to za prvé. V zemích, kde nosí velikonoční vejce zajíc, nosí tedy Kristus nový život. Připadá mi komické, že jakmile máme na stole čokoládové (resp. pseudočokoládové) velikonoční zajíčky s vajíčky, už si neuvědomujeme tento význam. A tak je to s mnoha symboly, ale vlastně znaky vůbec. 

Krásné velikonoční pondělí! :-)

Pár životně důležitých formulací

Vnímám v podstatě odmala, jak mnoha lidem dělá problém několik zásadních zaříkadel: prosba, poděkování, ale hlavně omluva. Jsou to životně důležité formulace (vyznání lásky je snad kapitola sama o sobě, proto jí pro tentokrát pominu).

Co se týče naší kotliny, lze si jednoduše všimnout, jak lidé alespoň utíkají k substantivním vyjádřením jako „díky“ nebo poslední dobou třeba v situacích jiného typu také „gratulace“, a to aby se vyhnuli původnějším (a poněkud přímějším) slovesným podobám, které jdou z úst přece jen hůře: „děkuju“, „gratuluju“, neřku-li „děkuju TI“, „gratuluju TI“. Tímto stylem se místo „omlouvám se“ nebo „promiň“ začne říkat „omluva“!

Ze slovesa „prosím“ se stala v určitých kontextech vlastně částice, takže to většinou českým mluvčím problém v okamžiku promluvy až tak nedělá (horší je ta fáze dostávání se k tomuto slovu a někdy rádoby nenápadné snahy ho obejít).

Zdroj ZDE

Otázkou je, zda je to komické či spíše tragikomické, ale většina populace – alespoň jak se zdá mně – neumí užívat životně důležité formulace, jelikož je poškrábaná mechanismy vadné výchovy, jež dědíme už několik generací. Všichni jsou z velké části výsledky výchovy svých rodičů. Mnozí z těchto rodičů se nedokázali v rámci domnělé potřeby autoritativnosti (jak jim to vštípili jejich rodiče) svému dítěti omluvit, dostatečně ho prosit či mu děkovat. Aby se něco změnilo, je třeba více zavádět výchovu typu „rovný s rovným“, nikoli živit přežitý styl výchovy založený na rodičovské nadřazenosti a neomylnosti. 

Kterak jsem se notorikem stal...

Zdroj ZDE

...chachá, tak sem po delší době něco napíšu neformálněji jako kompenzaci, že jsem tak dva týdny ani nepublikoval komentáře. Už si na to dám ale pozor a všechny sem pravidelněji klikající tímto srdečně zdravím! 

Takže k věci: ani už nevím, kdy to začalo, ale jednoho dne jsem zkrátka začal čas od času večeři splachovat pivem. Prostě jedno k večeři, tečka. Postupně se ukázalo, že večeřím každý den. To znamená, že i pivo mám každý den. Stal se ze mě fajnšmekr, vyhledával jsem nejrůznější speciály, různé chuti, ne jen něco obyčejného na spláchnutí. Až jsem se najednou ocitl ve fázi, kdy jsem si řek, že jsem vlastně jako že závislej, protože když si jeden den to pivo nedám a nebo si dám místo toho nealko, není to ono. Zjistil jsem, že se na trávení večeře někdy jen vymlouvám a že jsem prostě už asi noťák. A hlavně: už mi nejde ani o tu chuť, nevnímám to, člověk se přepil. Jde o ten mechanismus (to vzniká takto pak i u kuřáků). Sebevětší speciál Vám prostě nebude chutnat, přesto však musíte něco lemtat. Takže jsem došel k otázce, zda to tak není i se zážitky, jejichž přemíra je nám moderní dobou vnucována jako norma... že čím víc se něčeho přejídáme či přepíjíme, tím menší to pak má v závěru hodnotu či chuť. Takže opravdu zřejmě všeho s mírou...

P.S.: Každopádně jakožto (tak trochu) slušňák bych nějakou tu neřest v rámci rovnováhy asi mít měl. 

Grammy 2014: Best Rock Song – Paul McCartney a zbytek Nirvany

Na začátku mého psaní byla hudba. A protože to letos bude 10 let, co jsem poznal Nirvanu, nepřipadá mi úplně od věci zde upozornit na to, jak mě překvapilo, že v roce 2014 získal zbytek Nirvany ve spolupráci se slavným „bítlsákem“ Grammy za tzv. „nejlepší rockový song“ . To by mě nikdy nenapadlo. 

Konspirace č. 1: Kurt by byl velmi rád, kdyby se takové spolupráce dožil. 

Konspirace č. 2: Neoživl teď pozůstatek Nirvany zničehonic snad právě kvůli tomu, že letos v dubnu uplyne 20 let od Kurtovy smrti?

Kristovský imperativ...

...je dle mého metaforičtější než si dovedeme představit. Abych to vysvětlil, mluvím o Ježíšově učení, nikoli o učení katolické církve. Zkrátka jsem po 10 letech přišel na to, že například "když Ti někdo dá facku, nastav mu i druhou tvář" nelze v praktickém životě, obzvlášť u lidí mladých, praktikovat, jinak by dotyčného všichni sežrali. :-) 

Pár slov k jednomu ožehavému dogmatu

Když řeknu, že je něco pro mě faktem, je to v pořádku. Když mám potřebu o tom přesvědčovat ostatní, nabízím nové dogma. Dnes bych se chtěl s Vámi jen podělit takto při neděli o to, co je pro mě momentálně faktem v oblasti stravy, konkrétně v opozici k populárnímu dogmatu "duchovní je jen ten, kdo nejí maso". Jeho extrémnější podtyp je "duchovní je ten, kdo nekonzumuje jangové potraviny". Zvláštní doménou těchto dogmatistů je, že kdo podle výše uvedených hesel nežije, není pro ně skoro ani člověkem. Jak duchovní, že. :-)

Nebudu zde zabíhat do detailů. K tomu je užitečný TENTO poměrně kvalitně udělaný přehled. Bohužel v praxi má však velké slovo "genetická naprogramovanost", a tak se stává, že někdo, kdo je schopen být vegetariánem, po 10 letech této životosprávy začne mít nějaké takřka život ohrožující problémy, protože má něco jako silnou "masožraveckou paměť". V TÉTO knize o čakrách získává prostor individualita a dostal jsem tam odpověď na to, proč máme každý různé chutě (ať už v rámci našich individuálních období a nebo různé napříč populací). Pokud přijmeme teorii těchto 7 energetických center souvisejících s centrální nervovou soustavou a jejich psychické odrazy, pochopíme, že každý má do určité míry kompas v sobě. Nenavádím k rozežranosti, ale funguje to, že  například první čakra ("uzemnění") si může říkat skrze chuť dle potřeby o určité prvky. Pak zjistíme, proč má člověk potřebující uzemnění či sladění své první čakry tolik chuť na maso, vejce, tofu a červené fazole. Někdy se mohou objevit JEN tyto chutě jako alarm (tedy žádné jiné). Uvedené potraviny jsou podle autorky základními potraviny první čakry, jinak by dotyčný člověk "ulítával"* do sfér, kde ještě nechce být, podobně jako "vysoce duchovní vegetariáni", kteří mají pak problém s hmotou, do níž se narodili.** 

*To, že strava skutečně ovlivňuje psychické stavy člověka, považuju taky za fakt. 

** Tím nevylučuju, že jsou mezi námi lidé, kteří se třeba jako vegetariáni/vegani už narodí a nebo se v ně nenásilnou cestou transformují v průběhu života.

Hoď si mincí...

Hod mincí mluví jasně

a nutí mě tak znovu psát básně.

Občas se ještě lekám, že ohlédnu se a za mnou bude stín,

vím však, že to jsem přece já...tak k čemu je pak splín? 

Tři „magické“ problémy lidské mysli (a náčrt jejich řešení)

Psáno pro časopis Phoenix (01/2014).

Pomineme-li problémy související se lpěním na minulosti a strachem z budoucnosti, tak docházím k názoru, že za veškerým lidským utrpením stojí především striktní dualismus mysli, doslovné chápání a neschopnost rozeznat s časovým odstupem příčiny jednotlivých životních událostí, a to od těch nejdrobnějších až po ty klíčové.

1) Vše nebývá černobílé

Všímám si, kolik lidí kolem mne má zažitý striktní dualismus. Tím myslím onen způsob myšlení „tohle je vždy černé a tohle je vždy bílé“. Často však přitom stačí málo, abychom si uvědomili, že dobré je to, co za dobré právě považujeme a naopak. Vezměme si hod mincí, kdy rub budete považovat za „minus“ a líc za „plus“. V dalším hodu si to můžete bez výčitek převrátit a kladný bude tedy rub. Je to totiž stále jedna a ta samá mince a je tím pádem zcela na vás, jak se na ní budete dívat v různých situacích.

Samozřejmě zjevně existují určité oblasti, kde je „správně“ a „nesprávně“ asi dáno už od počátku existence lidského vědomí…Někdy je však možné – a někdy pod tlakem osudu snad i nutné – rub a líc v mysli prohodit. Kupříkladu krádež je tradičně vnímána jako zlo, ale pokud má zachránit vaše dítě před umíráním hlady, najednou jako by ono „nepokradeš“ přece přestávalo platit. Další obdobné příklady si určitě každý dovede doplnit bez problému sám, a to podle toho, kde zrovna praktikuje již naznačený zkostnatělý způsob myšlení.

Možná už si uvědomujete, že „černobílost“ s sebou často nese tabu. Životní přístup, jenž zde nazývám striktním dualismem, nám značně komplikuje život. Nevím, zda za to může mysl a její mechanismy, výchova a nebo interakce obojího. Pouze často a rád navrhuji vnímat relativitu věcí a událostí. Nehodnotit. Tedy alespoň ne příliš. Vím, že často se v tomto směru apeluje na to, že co říká srdce, je ono správné, jenže zde musím namítnout, že hlas srdce je často zaměňován s hlasem strachu, tedy s oním „ale co když…“ atp. Toto většinou vychází ze souboru našich minulých zkušeností. Přináší nám to ovšem automaticky možnost přehodnocovat své postoje, což souvisí s potlačovanými duševními obsahy. V prosincovém čísle 2012 jsem se pokusil důležitost tohoto tématu ukázat na Jungově postavě Stínu, kterou má každý z nás a jež k nám často promlouvá (mimo jiné) formou snů… 

2) Vše nebývá doslovné

Na sny zde mohu plynule navázat. Po celý život jsme prakticky obklopeni znaky – vše něco znamená, a to od každodenní mluvy jakožto realizace jazykových znaků přes po barvy na semaforu až po sny. Jako lidé přisuzujeme význam i věcem, které ho do té doby neměly. Mohou to být významy individuální, ale i výrazně rozšířené napříč celým společenstvím, tedy kulturně ukotvené. Charles Sanders Peirce (1839–1914) rozlišil tři typy znaků: ikon, index a symbol.

Ikon je znak založený na podobnosti – v jazyce jsou to metafory, přes které mnohdy vnímání dvou věcí skrze podobnost můžeme často pochopit, až když se zamyslíme nad tím, proč je například ucho hrnku zrovna ucho, proč můžeme někoho nazvat naší pravou rukou, proč kamna dýchají, proč už počítač šlape atp. Záměrně uvádím příklady, kdy něco připodobňujeme projevům lidským, neboť to je pro nás jako lidi typické (ale k tomu snad zase někdy jindy).

Index se zakládá na určité souvislosti, na „poukazování“: například kouř značí oheň, jazyková metonymie „do posledního dechu“ znamená „do vyčerpání“, protože k označení celé skutečnosti využívá jednu z jejích součástí (udýchání). Index je, když ve snu vidíme klíče, které označují celý náš dům a tak dále…

Symboličnost je založená na jisté náhodnosti, jakési „kulturní domluvě“ čili konvenci: tak například postava Ježíše Krista ve snu bude pro většinu z nás mít význam čistoty, lásky a obětavosti, protože jsme vyrostli v judaisticko-křesťanské civilizaci a stěžejní Ježíšovy rysy povětšinou známe. Symbol je i to, když zelená na semaforu znamená „jdi / jeď“ – dovedeme si totiž představit, že tento význam začneme po domluvě označovat třeba barvou modrou…   

Možná důležitější je však pro nás osobní symbolika, tedy nikoli ta široce sdílená. Když uvidíte z okna autobusu na billboardu něco, co vám připomíná člověka, kterému se máte zrovna ten den ozvat, je to znak / znamení pro vás. Pro člověka sedícího vedle vás to nebude znamenat nic a nebo přinejlepším něco úplně jiného. Směřuji tím k tomu, že je důležité brát v potaz synchronicity (viz číslo 11/2012). Někdy tyto „náhody“ bývají úsměvné, a to proto, že je chápete jen vy. Jsou to znaky šité na míru právě vám a právě v daný den či období.

Z toho, co již víme ze seriálu Psychologie snu (7, 8, 9, 11, 12/2012) o snové symbolice, by nám mělo být jasné, že symboly budou mít často takový význam, jaký jim přisuzujeme, a to ať už vědomě či nevědomě. Tendujeme především k tomu chápat znaky, obrazy přímo, doslovně. Například smrt ve snu většinou nemá s reálnou smrtí nic společného a tak dále… 

Život je tedy plný ikonů, indexů a symbolů. Vzpomeňme si na to vždy, když budeme něco chtít interpretovat doslovně. Rozvíjejme obrazné myšlení, náš smysl pro ikony, indexy a symboly, které se realizují hojně v umění. Rozvíjejme to, co nám jako západním lidem chybí právě v dnešní době orientované ještě stále více na logiku a analýzu.  

3) Vše nebývá náhodné

Západní tradice má pojem synchronicity, ta východní karmy. Tyto dva pojmy se však vůbec nevylučují. Carl Gustav Jung, jehož dílo Rudolf Starý nazval „integrální antropologií“, nabídl západní civilizaci popis fenoménu synchronních událostí. Jde o korespondence vnitřních dějů daného člověka a vnějších událostí, jež ho bezprostředně obklopují. Čím jsou tyto náhody „větší“, tím spíše můžeme mluvit o tom, čemu východní civilizace říkají karma…

Dále o tom, že náhody neexistují, necítím potřebu teoretizovat, jelikož si myslím, že čtenáři tohoto časopisu s tím mají své vlastní zkušenosti – to je nakonec to nejcennější.   

Závěrem

Na závěr mi dochází, že všechny tyto tři vcelku nenápadné problémy nemusí příliš řešit prorotypická „východní mysl“ – nejen, že nehodnotí a oproti nám západním lidem tolik nelpí na nálepkách „černé“ a „bílé“, ale mnohdy užívá obrázkové písmo, jež podporuje obrazné, tedy metaforické myšlení. Co se týče třetího problému, většině asijských zemí je vlastní věrouka karmy a reinkarnace. Vyšlo mi, že popisované problémy lidské mysli jsou vlastně problémy hlavně „západní mysli“, z čehož vyplývá to, o čemž už psala řada jiných autorů: prototypický západní člověk nemá svou mysl ochočenou. Pracujme na tom, ale nepřemýšlejme o tom zase příliš!   

Pozn.: Za vznik tohoto článku autor nepřímo vděčí několika inspirativním osobnostem: Carlu Gustavu Jungovi, Kamile Němečkové a Ireně Vaňkové.                                                                                                                                                                   

Z doporučené literatury:

Černý, Jiří – Holeš, Jan: Sémiotika. Praha: Portál, 2004.

Starý, Rudolf: Podobnosti II. Astropsychologická hermeneutika. Dolní Břežany: Sagittarius, 2009.

Vaňková, Irena et al.: Co na srdci, to na jazyku. Praha: Karolinum, 2005.

Ilustrace: Jitka D.

Vítejte...

...na tomto zbrusu novém blogu. Někteří mne možná znáte. Rozhodl jsem se začít od znovu a starý blog fungující v období 2009 – 2013 smazat.