Vnímám v podstatě odmala, jak mnoha lidem dělá problém několik
zásadních zaříkadel: prosba, poděkování, ale hlavně omluva. Jsou to životně
důležité formulace (vyznání lásky je snad kapitola sama o sobě, proto jí pro
tentokrát pominu).
Co se
týče naší kotliny, lze si jednoduše všimnout, jak lidé alespoň utíkají k
substantivním vyjádřením jako „díky“ nebo poslední dobou třeba v situacích
jiného typu také „gratulace“, a to aby se vyhnuli původnějším (a poněkud přímějším)
slovesným podobám, které jdou z úst přece jen hůře: „děkuju“, „gratuluju“,
neřku-li „děkuju TI“, „gratuluju TI“. Tímto stylem se místo „omlouvám se“ nebo „promiň“
začne říkat „omluva“!
Ze slovesa „prosím“ se stala v určitých
kontextech vlastně částice, takže to většinou českým mluvčím problém v okamžiku promluvy až tak nedělá (horší je ta fáze dostávání se k tomuto slovu a někdy rádoby
nenápadné snahy ho obejít).
Zdroj ZDE |
Otázkou
je, zda je to komické či spíše tragikomické, ale většina populace – alespoň jak
se zdá mně – neumí užívat životně důležité formulace, jelikož je poškrábaná
mechanismy vadné výchovy, jež dědíme už několik generací. Všichni jsou z velké
části výsledky výchovy svých rodičů. Mnozí z těchto rodičů se nedokázali v rámci
domnělé potřeby autoritativnosti (jak jim to vštípili jejich rodiče) svému
dítěti omluvit, dostatečně ho prosit či mu děkovat. Aby se něco změnilo, je
třeba více zavádět výchovu typu „rovný s rovným“, nikoli živit přežitý
styl výchovy založený na rodičovské nadřazenosti a neomylnosti.