Podruhé k životně důležitým formulacím a k velikonoční symbolice

Ahoj všem!

Tak můžu začít reakcí na nedávný Matějův komentář k předchozímu příspěvku Pár životně důležitých formulací:

"Matěj Popleta19. dubna 2014 21:34

A Patriku,
nepatří do tý serie problémovejch slov i PŘÁNÍ? Proto Vám všem přeju, krásný, jarní svátky. Matěj"

Nejprve mě to v první vteřině táhlo Matěji (a Vy všichni ostatní) ke kladné odpovědi, jenže má dosavadní zkušenost mi říká, že se právě dneska přeje vše a poměrně snadno. Potíž vidím v tom, že ta slova jsou už vyprázdněná. Ŕíkáme "dobrý den" a přitom tomu druhému člověku SKUTEČNE nepřejeme, aby ten den byl dobrý. Vzpomeňme si jen na filmy pro pamětníky, kde byl každý pozdrav opravdu pozdravem a spojení typu "dobrý den přeju" měla říz! 

Pokud jde o přání sváteční, ta podle mě taky málokdy myslíme ze srdce: přejeme přece pěkné svátky kolikrát kdekomu, redukujeme to na aforistické SMS zprávy atp.

Zdroj ZDE

Chtěl jsem se původně dnes ale podělit o postřeh k velikonoční symbolice. Vlastně nevím, jak to vzniklo, ale zajíc je jedním ze symbolů Krista, to za prvé. V zemích, kde nosí velikonoční vejce zajíc, nosí tedy Kristus nový život. Připadá mi komické, že jakmile máme na stole čokoládové (resp. pseudočokoládové) velikonoční zajíčky s vajíčky, už si neuvědomujeme tento význam. A tak je to s mnoha symboly, ale vlastně znaky vůbec. 

Krásné velikonoční pondělí! :-)

Pár životně důležitých formulací

Vnímám v podstatě odmala, jak mnoha lidem dělá problém několik zásadních zaříkadel: prosba, poděkování, ale hlavně omluva. Jsou to životně důležité formulace (vyznání lásky je snad kapitola sama o sobě, proto jí pro tentokrát pominu).

Co se týče naší kotliny, lze si jednoduše všimnout, jak lidé alespoň utíkají k substantivním vyjádřením jako „díky“ nebo poslední dobou třeba v situacích jiného typu také „gratulace“, a to aby se vyhnuli původnějším (a poněkud přímějším) slovesným podobám, které jdou z úst přece jen hůře: „děkuju“, „gratuluju“, neřku-li „děkuju TI“, „gratuluju TI“. Tímto stylem se místo „omlouvám se“ nebo „promiň“ začne říkat „omluva“!

Ze slovesa „prosím“ se stala v určitých kontextech vlastně částice, takže to většinou českým mluvčím problém v okamžiku promluvy až tak nedělá (horší je ta fáze dostávání se k tomuto slovu a někdy rádoby nenápadné snahy ho obejít).

Zdroj ZDE

Otázkou je, zda je to komické či spíše tragikomické, ale většina populace – alespoň jak se zdá mně – neumí užívat životně důležité formulace, jelikož je poškrábaná mechanismy vadné výchovy, jež dědíme už několik generací. Všichni jsou z velké části výsledky výchovy svých rodičů. Mnozí z těchto rodičů se nedokázali v rámci domnělé potřeby autoritativnosti (jak jim to vštípili jejich rodiče) svému dítěti omluvit, dostatečně ho prosit či mu děkovat. Aby se něco změnilo, je třeba více zavádět výchovu typu „rovný s rovným“, nikoli živit přežitý styl výchovy založený na rodičovské nadřazenosti a neomylnosti. 

Kterak jsem se notorikem stal...

Zdroj ZDE

...chachá, tak sem po delší době něco napíšu neformálněji jako kompenzaci, že jsem tak dva týdny ani nepublikoval komentáře. Už si na to dám ale pozor a všechny sem pravidelněji klikající tímto srdečně zdravím! 

Takže k věci: ani už nevím, kdy to začalo, ale jednoho dne jsem zkrátka začal čas od času večeři splachovat pivem. Prostě jedno k večeři, tečka. Postupně se ukázalo, že večeřím každý den. To znamená, že i pivo mám každý den. Stal se ze mě fajnšmekr, vyhledával jsem nejrůznější speciály, různé chuti, ne jen něco obyčejného na spláchnutí. Až jsem se najednou ocitl ve fázi, kdy jsem si řek, že jsem vlastně jako že závislej, protože když si jeden den to pivo nedám a nebo si dám místo toho nealko, není to ono. Zjistil jsem, že se na trávení večeře někdy jen vymlouvám a že jsem prostě už asi noťák. A hlavně: už mi nejde ani o tu chuť, nevnímám to, člověk se přepil. Jde o ten mechanismus (to vzniká takto pak i u kuřáků). Sebevětší speciál Vám prostě nebude chutnat, přesto však musíte něco lemtat. Takže jsem došel k otázce, zda to tak není i se zážitky, jejichž přemíra je nám moderní dobou vnucována jako norma... že čím víc se něčeho přejídáme či přepíjíme, tím menší to pak má v závěru hodnotu či chuť. Takže opravdu zřejmě všeho s mírou...

P.S.: Každopádně jakožto (tak trochu) slušňák bych nějakou tu neřest v rámci rovnováhy asi mít měl. 

Grammy 2014: Best Rock Song – Paul McCartney a zbytek Nirvany

Na začátku mého psaní byla hudba. A protože to letos bude 10 let, co jsem poznal Nirvanu, nepřipadá mi úplně od věci zde upozornit na to, jak mě překvapilo, že v roce 2014 získal zbytek Nirvany ve spolupráci se slavným „bítlsákem“ Grammy za tzv. „nejlepší rockový song“ . To by mě nikdy nenapadlo. 

Konspirace č. 1: Kurt by byl velmi rád, kdyby se takové spolupráce dožil. 

Konspirace č. 2: Neoživl teď pozůstatek Nirvany zničehonic snad právě kvůli tomu, že letos v dubnu uplyne 20 let od Kurtovy smrti?

Kristovský imperativ...

...je dle mého metaforičtější než si dovedeme představit. Abych to vysvětlil, mluvím o Ježíšově učení, nikoli o učení katolické církve. Zkrátka jsem po 10 letech přišel na to, že například "když Ti někdo dá facku, nastav mu i druhou tvář" nelze v praktickém životě, obzvlášť u lidí mladých, praktikovat, jinak by dotyčného všichni sežrali. :-) 

Pár slov k jednomu ožehavému dogmatu

Když řeknu, že je něco pro mě faktem, je to v pořádku. Když mám potřebu o tom přesvědčovat ostatní, nabízím nové dogma. Dnes bych se chtěl s Vámi jen podělit takto při neděli o to, co je pro mě momentálně faktem v oblasti stravy, konkrétně v opozici k populárnímu dogmatu "duchovní je jen ten, kdo nejí maso". Jeho extrémnější podtyp je "duchovní je ten, kdo nekonzumuje jangové potraviny". Zvláštní doménou těchto dogmatistů je, že kdo podle výše uvedených hesel nežije, není pro ně skoro ani člověkem. Jak duchovní, že. :-)

Nebudu zde zabíhat do detailů. K tomu je užitečný TENTO poměrně kvalitně udělaný přehled. Bohužel v praxi má však velké slovo "genetická naprogramovanost", a tak se stává, že někdo, kdo je schopen být vegetariánem, po 10 letech této životosprávy začne mít nějaké takřka život ohrožující problémy, protože má něco jako silnou "masožraveckou paměť". V TÉTO knize o čakrách získává prostor individualita a dostal jsem tam odpověď na to, proč máme každý různé chutě (ať už v rámci našich individuálních období a nebo různé napříč populací). Pokud přijmeme teorii těchto 7 energetických center souvisejících s centrální nervovou soustavou a jejich psychické odrazy, pochopíme, že každý má do určité míry kompas v sobě. Nenavádím k rozežranosti, ale funguje to, že  například první čakra ("uzemnění") si může říkat skrze chuť dle potřeby o určité prvky. Pak zjistíme, proč má člověk potřebující uzemnění či sladění své první čakry tolik chuť na maso, vejce, tofu a červené fazole. Někdy se mohou objevit JEN tyto chutě jako alarm (tedy žádné jiné). Uvedené potraviny jsou podle autorky základními potraviny první čakry, jinak by dotyčný člověk "ulítával"* do sfér, kde ještě nechce být, podobně jako "vysoce duchovní vegetariáni", kteří mají pak problém s hmotou, do níž se narodili.** 

*To, že strava skutečně ovlivňuje psychické stavy člověka, považuju taky za fakt. 

** Tím nevylučuju, že jsou mezi námi lidé, kteří se třeba jako vegetariáni/vegani už narodí a nebo se v ně nenásilnou cestou transformují v průběhu života.

Hoď si mincí...

Hod mincí mluví jasně

a nutí mě tak znovu psát básně.

Občas se ještě lekám, že ohlédnu se a za mnou bude stín,

vím však, že to jsem přece já...tak k čemu je pak splín?