Zobrazují se příspěvky se štítkemJazyk. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemJazyk. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 21. dubna 2014

Podruhé k životně důležitým formulacím a k velikonoční symbolice

Ahoj všem!

Tak můžu začít reakcí na nedávný Matějův komentář k předchozímu příspěvku Pár životně důležitých formulací:


A Patriku,
nepatří do tý serie problémovejch slov i PŘÁNÍ? Proto Vám všem přeju, krásný, jarní svátky. Matěj"

Nejprve mě to v první vteřině táhlo Matěji (a Vy všichni ostatní) ke kladné odpovědi, jenže má dosavadní zkušenost mi říká, že se právě dneska přeje vše a poměrně snadno. Potíž vidím v tom, že ta slova jsou už vyprázdněná. Ŕíkáme "dobrý den" a přitom tomu druhému člověku SKUTEČNE nepřejeme, aby ten den byl dobrý. Vzpomeňme si jen na filmy pro pamětníky, kde byl každý pozdrav opravdu pozdravem a spojení typu "dobrý den přeju" měla říz! 

Pokud jde o přání sváteční, ta podle mě taky málokdy myslíme ze srdce: přejeme přece pěkné svátky kolikrát kdekomu, redukujeme to na aforistické SMS zprávy atp.

Zdroj ZDE
Chtěl jsem se původně dnes ale podělit o postřeh k velikonoční symbolice. Vlastně nevím, jak to vzniklo, ale zajíc je jedním ze symbolů Krista, to za prvé. V zemích, kde nosí velikonoční vejce zajíc, nosí tedy Kristus nový život. Připadá mi komické, že jakmile máme na stole čokoládové (resp. pseudočokoládové) velikonoční zajíčky s vajíčky, už si neuvědomujeme tento význam. A tak je to s mnoha symboly, ale vlastně znaky vůbec. 

Krásné velikonoční pondělí! :-)


sobota 8. března 2014

Pár životně důležitých formulací

Vnímám v podstatě odmala, jak mnoha lidem dělá problém několik zásadních zaříkadel: prosba, poděkování, ale hlavně omluva. Jsou to životně důležité formulace (vyznání lásky je snad kapitola sama o sobě, proto jí pro tentokrát pominu).

Co se týče naší kotliny, lze si jednoduše všimnout, jak lidé alespoň utíkají k substantivním vyjádřením jako „díky“ nebo poslední dobou třeba v situacích jiného typu také „gratulace“, a to aby se vyhnuli původnějším (a poněkud přímějším) slovesným podobám, které jdou z úst přece jen hůře: „děkuju“, „gratuluju“, neřku-li „děkuju TI“, „gratuluju TI“. Tímto stylem se místo „omlouvám se“ nebo „promiň“ začne říkat „omluva“!

Ze slovesa „prosím“ se stala v určitých kontextech vlastně částice, takže to většinou českým mluvčím problém v okamžiku promluvy až tak nedělá (horší je ta fáze dostávání se k tomuto slovu a někdy rádoby nenápadné snahy ho obejít).

Zdroj ZDE
Otázkou je, zda je to komické či spíše tragikomické, ale většina populace – alespoň jak se zdá mně – neumí užívat životně důležité formulace, jelikož je poškrábaná mechanismy vadné výchovy, jež dědíme už několik generací. Všichni jsou z velké části výsledky výchovy svých rodičů. Mnozí z těchto rodičů se nedokázali v rámci domnělé potřeby autoritativnosti (jak jim to vštípili jejich rodiče) svému dítěti omluvit, dostatečně ho prosit či mu děkovat. Aby se něco změnilo, je třeba více zavádět výchovu typu „rovný s rovným“, nikoli živit přežitý styl výchovy založený na rodičovské nadřazenosti a neomylnosti.